MILÍČ Z KROMĚŘÍŽE

Jan Milíč byl synem tkalcovského mistra z Kroměříže, pocházel tedy z měšťanských vrstev. Původně působil jako notář české královské kanceláře Karla IV. v Praze. Posléze se stal královským místokancléřem a kanovníkem u sv. Víta. Obě funkce byly velmi výnosné. Milíč však brzy poznal, že mnozí vysocí hodnostáři, světští i duchovní, žijí nemravně a jejich příkladu následují měšťané i nižší vrstvy obyvatelstva.

Karel IV. v té době pozval z Vídně do Prahy německého kazatele Konráda Waldhausera, aby poukázal na hříchy a nepravosti Pražanů. Pod vlivem jeho učení, a dle příkladu Františka z Assisi, se i Jan Milíč vzdal svých funkcí a v dobrovolné chudobě působil slovem i příkladem. V jazyce českém, latinském i německém kázal v kostelech i na ulici a brojil proti pýše, smilstvu a lakomosti. Byl proto nařčen z kacířství a musel se obhajovat až u papeže.

V roce 1372 se dočkal neobvykle velkého úspěchu. Mnoho pražských nevěstek pohnutých jeho slovy se dalo na pokání. Milíč si od krále vyprosil místo, kde ve Starém Městě stával nevěstinec Benátky, k tomu dílem přikoupil, dílem obdržel několik stavenišť a založil zde kapli a řeholní útulek pro ženy Nový Jeruzalém.

Obraz zachycuje v pozadí zbytek zmíněného nevěstince a přihlížející dav. Vlevo je část gotické zástavby Prahy – Konviktská ulice. V popředí pod lešením stavby nového útulku promlouvá Jan Milíč k ženám, které pod vlivem jeho slov odkládají své šperky a dávají se na pokání. Symbol pokání, nápravy a konání dobra představuje žena se zavázanými ústy.

Text: Vlasta Čiháková-Noshiro, Galerie hlavního města Prahy