Slovanská epopej

Pravlast Slovanů se rozkládala v bažinatých krajinách rozprostírajících se od Baltu až k Černému moři. Kolem řek Visly, Dněpru, Dněstru a Západní Dviny žily drobné rody i větší kmeny – Venedové, Antové, Sklaveni. Živili se lovem a zemědělstvím. Jejich majetek, i oni sami, byli lákavou kořistí kočovných kmenů z východu a jihu – Turánců a Sarmatů. Ze severu a západu na ně často útočili Gótové. Svá sídla si budovali v bažinách, které je chránily před nájezdníky.

Obraz představuje jasnou noc plnou hvězd. Vlevo vzadu hoří slovanská vesnice, kterou přepadla horda kočovníků. Divocí nomádi pobili staré a nemohoucí vesničany, odvádějí jejich stáda, stejně jako mladé lidi, které prodají do otroctví. U Černého moře ve městě Cherson byl velký otročí trh a tam zajatce výhodně prodali.

Ve spodní části obrazu se choulí dvojice – muž a žena – jediní, kteří si této noci zachránili život. Z jejich očí vyzařuje děs a hrůza. Do strachu, který oba tiskne k zemi, se stále silněji vkrádá nenávist, touha po pomstě, ale také přání žít v klidu a míru. Tyto pocity nabývají skutečné podoby, stoupají vzhůru ke hvězdám a symbolicky se zhmotňují v postavu žrece – staroslovanského kněze, prosícího bohy o pomoc.

Jeho pravou ruku podpírá ozbrojený mladík v červeném – symbol války, levou dívka v bílém – symbol míru.

Obraz vyjadřuje myšlenku, že bojem je nutno se bránit, ale vzkvétat a prospívat lze jen v míru. Je úvodem k celému cyklu, protože ukazuje, z jakých podmínek Slované vyšli a jakých činů jsou v budoucnu schopni.

Text: Vlasta Čiháková-Noshiro, Galerie hlavního města Prahy

V přelidněné pravlasti se Slované již nemohli uživit, a tak se slovanské kmeny vydaly hledat novou vlast. Jde o období velkých změn známé jako stěhování národů. Již v 7. století se část Slovanů usadila podél pobřeží Baltu, který byl tehdy nazýván Slovanským mořem. Zbytky Keltů i Germánů na tomto území byly poslovanštěny.

Tam, kde se Odra vlévá do Baltského moře, je velký ostrov s mnoha jezery – Rujána. Zde sídlil po staletí slovanský kmen Ránů. Na nejsevernějším cípu ostrova, chráněném obrannými valy a strmými křídovcovými útesy, se nacházelo hlavní město Arkona a chrám boha Svantovíta.

Obraz znázorňuje podzimní Svantovítovy slavnosti. Kněží při nich děkovali tomuto bohu za bohatou úrodu a prorokovali věci budoucí. Arkona byla pro Slovany tím, co kdysi Delfy pro antický svět. Vpravo vychází z chrámu průvod, který vede velekněz. Před sebou žene býka, symbol síly, který bude obětován. V prosluněném odpoledni se lidé radují, zpívají a tančí, jen matka s dítětem na klíně – uprostřed dolního okraje obrazu, je zasmušilá, snad předvídá, jak neveselá bude budoucnost kmene Ránů.

Při křížových výpravách roku 1168 proti Pobaltským Slovanům se Dánům, vedeným Valdemarem Dánským, podařilo Arkonu dobýt, chrám zbořit a Svantovítovu sochu spálit. Tato událost je symbolicky znázorněna v horní části obrazu. Vlevo je germánský bůh války Wödan se štítem, doprovázený smečkou posvátných vlků. Uprostřed umírá poslední slovanský bojovník na posvátném bělouši. Svantovít mu bere z ruky meč, aby sám bojoval za svůj lid. Skupina spoutaných osob symbolizuje slovanské národy podmaněné Germány. Postavy bardů připomínají, že o Pobaltských Slovanech víme jen z kronik, bájí a pověstí.

Dole vpravo mladý řezbář tvoří nového bůžka jako náhradu za zničenou sochu boha Svantovíta. Tmavší barevný tón dává dvojici matky se synem plasticky vyniknout z dvojrozměrného prostředí. Tato dvojice symbolizuje soumrak a posléze zánik Pobaltských Slovanů.

Text: Vlasta Čiháková-Noshiro, Galerie hlavního města Prahy

Velkomoravská říše nebyla jen volným svazkem kmenů, ale semknutým státem, který úspěšně čelil výbojným náporům Franků. Církevně však byla podřízena bavorským biskupům a její vládce, kníže Rastislav, chápal, že teprve zřízení samostatné církevní organizace by posílilo postavení země. V letech 860-861 proto požádal římského papeže Mikuláše I. o duchovní pomoc. Ten však jeho prosbu odmítl. Rastislav se tedy obrátil na byzantského císaře Michala III., aby na Moravu vyslal učitele schopné šířit křesťanskou víru ve srozumitelném, tedy slovanském jazyce.

V roce 863 přišel ze Soluně vzdělaný Konstantin, který později přijal jméno Cyril, a jeho bratr Metoděj. Sestavili nové písmo, hlaholici, a použili je pro překlad evangelií. Věrozvěstové vybrali schopné učedníky, naučili je písmu a bohoslužbám ve slovanském jazyce. Přestože proti těmto bohoslužbám sváděli urputný boj latinští kněží, zvítězila Metodějova důslednost a staroslověnština se stala na Velké Moravě rovnocenným církevním jazykem.

Obraz představuje hlavní město Velké Moravy – Velehrad. Uprostřed dvorce na vyvýšeném stolci sedí kníže Svatopluk, obklopen družinou, před ním stojí biskupové a velmožové. Diakon čte list, kterým papež ustanovuje Metoděje arcibiskupem, podřizuje mu v Nitře sídlícího biskupa Wichinga a povoluje sloužit bohoslužby slovanským jazykem. Pokorně mu přihlížejí též franští rytíři. Před rotundou, malovanou podle chrámu sv. Jiří v Soluni, v čele průvodu svých žáků stojí Metoděj, který se roku 880 vrátil ze své třetí cesty do Říma. Cyril v Římě vstoupil do kláštera a je tam pochován.

Skupina osob vlevo nahoře symbolizuje tehdejší násilné šíření křesťanství Franky. Níže vlevo v kápi je Cyril ochraňující Moravany z nebes. V pravé horní části obrazu jsou čtyři postavy, kterými Mucha znázorňuje liturgické spojení Velké Moravy s Kyjevskou Rusí – sv. Olga s manželem Igorem, a Velkým Bulharskem – sv. Boris s manželkou. Dvě postavy uprostřed, sedící na meči ve tvaru lodice, jsou synové sv. Vladimíra Gleb a Boris, patroni námořníků a ochránci kupců. Symbolizují, že do přístavu křesťanství postupně dopluly všechny slovanské národy. Postava mladíka s kruhem a zaťatou pěstí je symbolem síly a soudržnosti.

Text: Vlasta Čiháková-Noshiro, Galerie hlavního města Prahy

Vrcholem středověké bulharské moci a slávy je panování cara Simeona na přelomu 9. a 10. století. Po urputných bojích se sousedy ovládl téměř celý Balkán a jen málo chybělo k tomu, aby se zmocnil byzantského trůnu. Na vrcholu své moci získal pro sebe i pro Bulharsko císařskou korunu.

Když na Velké Moravě 6. dubna 885 zemřel biskup Metoděj, vedli spolu spory zastánci latinské a slovanské liturgie. Ačkoliv Metoděj prosazoval za svého zástupce moravského kněze Gorazda, římská kurie svěřila správu moravské církve nitranskému biskupovi Wichingovi a současně zakázala užívání slovanského jazyka při bohoslužbě. Slovanští kněží byli z Velké Moravy vyhnáni a převážná část jich našla domov ve Velkém Bulharsku. Mezi nimi Kliment Ochridský – znázorněný vlevo nahoře, první bulharský biskup slovanské národnosti, dále Naun a Angelarij – v pravém horním rohu, kteří zjednodušili hlaholici na cyrilici, ze které později vznikla azbuka.

Simeon byl vzdělaný muž, miloval a šířil umění, zvláště pak literární. Jazyk bulharských Slovanů prohlásil v roce 894 za státní i církevní řeč, podporoval literární školy v Ochridu a Velké Pereslavi. Na obraze je znázorněný, jak sedí na trůnu v paláci v sídelním městě Velké Pereslavi a řídí práci písařů, kteří zapisují paměti starců, aby neupadly v zapomnění. Překládá se zde dostupná literatura, mniši přepisují a rozmnožují literární díla.

Celý obraz je proveden v byzantské pestrosti a výpravnosti.

Text: Vlasta Čiháková-Noshiro, Galerie hlavního města Prahy

Václav I. zanechal svému synovi Přemyslu Otakaru II. (1253–1278) bohaté dědictví. České země prožívaly období rozkvětu a Přemyslovci patřili k nejmocnějším vládcům Evropy. Kutná Hora poskytovala hojnost stříbra, a díky z toho pramenícím Přemyslovým velkým příjmům a štědrosti byl známý jako „král zlatý“. Česká říše se zvětšila po Rakousích o Štýrsko, Chebsko, Korutany, Kraňsko a další území.

Přemyslovým největším sokem byl po dlouhou dobu Arpádovec Béla IV. Uherský a jejich spory vyvrcholily 12. července 1260 bitvou u Kressenbrunnu. Po zásahu pověstné Přemyslovy železné jízdy, která mu vysloužila přízvisko „král železný“, se Uhři dali na bezhlavý útěk. Přemysl obsadil Bratislavu a Béla s ním musel začít jednat o míru.

Po dosaženém vítězství chtěl Přemysl Otakar II. zachovat s Arpádovci trvalý mír a pomoci mu měly politické sňatky. Sám se, po rozvodu s Markétou Babenberskou, oženil s vnučkou Bély IV. Kunhutou, navíc smluvil sňatek druhorozeného Bélova syna, rovněž Bély, se svou neteří Kunhutou Braniborskou. Svatba se konala 25. října 1264 nedaleko Bratislavy na Žitném ostrově. Přemysl pak celému tehdejšímu světu během svatby Bély a Kunhuty ukázal, že jeho pověst neklamala. Sledujeme nejmocnějšího evropského vladaře 13. století ve stanovém městečku postaveném kvůli této svatbě. Ve stanu, kde se konal obřad, srdečně zdraví své nedávné protivníky. Jsou tu král Daniel Ruský (Haličský), srbský král Štěpán Uroš s oběma syny Dragutínem a Milutínem, vojvoda chorvatský, bosenský, sedmihradský a bulharský, knížata, hrabata i rytíři z Němec, z Polska, z východní Evropy i z Balkánu.

Přemysl Otakar II. byl nejvážnějším kandidátem na post římského císaře, ale kurfiřti raději zvolili císařem tenkrát bezvýznamného knížete – Rudolfa Habsburského. Ani mír získaný politickými sňatky netrval dlouho. Uhři roku 1273 znovu vtrhli na Moravu a Přemysl Otakar II. musel roku 1276 čelit i náporu vojsk nového římského císaře. Příměří, jež byl nucen s Rudolfem uzavřít, jej stálo četná území. Proti Přemyslu Otakarovi se postavili i mnozí čeští páni. Ke konečnému střetu došlo 26. srpna 1278 v bitvě na Moravském poli, kde byl Přemysl Otakar II. v boji poražen a zabit.

Text: Vlasta Čiháková-Noshiro, Galerie hlavního města Prahy

U srbských kmenů trvalo dlouho, než se je podařilo sjednotit. Sídlily v údolích oddělených od sebe vysokými horami a teprve koncem 12. století se vymanily z byzantské nadvlády. Největší část srbských kmenů v povodí Driny a na Černé Hoře spojil Štěpán Nemanja do státu, který ve 13. a 14. století upevnil své postavení. Štěpán IV. Dušan přidal k Srbsku jižní Makedonii, Albánii, Thesálii, okolí Bělehradu a další místa. Vytvořil tak velkou říši, která se rozprostírala od Dunaje ke Korintskému zálivu. Roku 1349 vydal Zákoník, jímž byla kodifikována práva srbských feudálů, zatímco poddaní byli znevolněni a i svobodným rolníkům ubylo práv.

Roku 1346 o Velikonocích se dal Štěpán IV. Dušan ve Skopji korunovat carem Srbů a Romájů (Řeků). Obraz představuje okamžiky bezprostředně po korunovaci. Průvod zahajují velmoži nesoucí carovu přilbu, štít a meč, a kancléř se státní pečetí. Car oděný v honosném korunovačním rouchu má v rukou znak své moci – žezlo. Dívky s ratolestmi sypou jemu i carevně na cestu květy. Následuje Štěpán V. Uroš, carův syn, kterému byl v tento den udělen titul krále všech srbských a přímořských území. Za ním jde srbský patriarcha a průvod zakončují kněží, vyslanci všech významných dvorů Evropy a šlechta. Na vyvýšených pódiích jej vítají a zdraví paní a páni v nádherných úborech a po stranách chrámu skládají hold novému caru rytíři.

V průvodu je i vyslanec českého a římského krále Karla IV., který své písemné blahopřání caru Dušanovi zakončil slovy: „Jsem šťasten, vida, že touto dobou celá Evropa se ocitá v rukou dvou Slovanů.“

Zakončením obrazu je postava dívky s čelenkou a dlouhým copem ve středu plátna, typická pro Muchovu bohatě propracovanou secesní tvorbu.

Text: Vlasta Čiháková-Noshiro, Galerie hlavního města Prahy

Jan Milíč byl synem tkalcovského mistra z Kroměříže, pocházel tedy z měšťanských vrstev. Původně působil jako notář české královské kanceláře Karla IV. v Praze. Posléze se stal královským místokancléřem a kanovníkem u sv. Víta. Obě funkce byly velmi výnosné. Milíč však brzy poznal, že mnozí vysocí hodnostáři, světští i duchovní, žijí nemravně a jejich příkladu následují měšťané i nižší vrstvy obyvatelstva.

Karel IV. v té době pozval z Vídně do Prahy německého kazatele Konráda Waldhausera, aby poukázal na hříchy a nepravosti Pražanů. Pod vlivem jeho učení, a dle příkladu Františka z Assisi, se i Jan Milíč vzdal svých funkcí a v dobrovolné chudobě působil slovem i příkladem. V jazyce českém, latinském i německém kázal v kostelech i na ulici a brojil proti pýše, smilstvu a lakomosti. Byl proto nařčen z kacířství a musel se obhajovat až u papeže.

V roce 1372 se dočkal neobvykle velkého úspěchu. Mnoho pražských nevěstek pohnutých jeho slovy se dalo na pokání. Milíč si od krále vyprosil místo, kde ve Starém Městě stával nevěstinec Benátky, k tomu dílem přikoupil, dílem obdržel několik stavenišť a založil zde kapli a řeholní útulek pro ženy Nový Jeruzalém.

Obraz zachycuje v pozadí zbytek zmíněného nevěstince a přihlížející dav. Vlevo je část gotické zástavby Prahy – Konviktská ulice. V popředí pod lešením stavby nového útulku promlouvá Jan Milíč k ženám, které pod vlivem jeho slov odkládají své šperky a dávají se na pokání. Symbol pokání, nápravy a konání dobra představuje žena se zavázanými ústy.

Text: Vlasta Čiháková-Noshiro, Galerie hlavního města Prahy

Obraz zachycuje poslední kázání mistra Jana Husa v kapli Betlémské v roce 1412. Kaple měla původně čtyři lodě a gotickou klenbu. Jméno dostala na počest dětí, které byly na Herodesův příkaz zavražděny po Ježíšově narození v Betlémě. V Husově době byla jediným místem v Praze, kde se kázalo česky. Pohled do kaple je namalován z oltářních stupňů. Mistr Jan Hus káže pražskému lidu všech vrstev. Pod kazatelnou sedí žáci, kteří poslouchají a pečlivě si dělají poznámky. Mistr Jan byl tehdy nejen kazatelem, ale také rektorem Karlovy univerzity. Vlevo při stěně kaple stojí vedle zahalené postavy v bílém Jan Žižka z Trocnova, tehdy dvořan krále Václava IV. a dveřník královny Žofie. Před ním v černém sedí kramář Kříž, který daroval část pozemku na stavbu kaple, vedle něj v červeném Hanuš z Mülheimu, který opatřil povolení ke stavbě i peníze na vybudování kaple.

Pod baldachýnem vpravo přihlíží královna Žofie, jejímž zpovědníkem Jan Hus byl a ona se jej často u svého chotě, krále Václava IV., zastávala. Její dvorní dáma má podobu Muchovy manželky Marie, rozené Chytilové. Tato postava se dívá doprava, kde je v koutku za románskou křtitelnicí postava zahalena kápí. Je to špeh katolických kněží, kteří chtěli být informováni o obsahu Husových kázání. Hus v nich brojil proti nepravostem církve a prodávání odpustků jako formy pokání.

V roce 1412 byl nad Prahou vyhlášen interdikt (zákaz účasti na pobožnostech), který trval tak dlouho, dokud mistr Jan Hus město neopustil.

Obraz vznikal v roce 1916, kdy na místě kaple Betlémské ještě stál obytný nájemní dům. Snaha o obnovu kaple byla záležitostí předních českých historiků a Klubu za starou Prahu. V roce 1948 došlo k vládnímu rozhodnutí obnovit Betlémskou kapli. Obnovení, podle projektu prof. ing. architekta Jaroslava Fragnera, bylo dokončeno v roce 1954. Proto interiér kaple na obraze neodpovídá současnému stavu.

Text: Vlasta Čiháková-Noshiro, Galerie hlavního města Prahy

Po smrti Jana Husa se šířilo náboženské reformační hnutí převážně v jižních Čechách. Jeho myšlenky byly nejdříve velmi prosté, nenásilné – jeho inspirátoři chtěli uskutečnit království Boží na zemi pomocí náboženské obrody lidu v duchu evangelia. Shromáždění se konala na horách: na Hradišti (pozdější Tábor), na Beránku u Vožic, na Orebu u Třebechovic. Přívrženci hnutí chtěli žít jako první křesťané. Oblíbené poutě se šířily jako duševní „nákaza“ mezi prostým lidem a nic nezmohly světské ani církevní úřady.

Ke slovu se však brzy dostala táborská radikální větev. 17. září 1419 bylo vydáno obcí táborskou při schůzi na Bzí hoře písemné provolání všem věrným Čechům. Sepsal je plzeňský kněz Václav Koranda starší a znělo: „Bratří! Věztež, že vinice zakvetla, ale kozlové chtí ji sniesti, protož nechoďtež s holmi, ale se zbraní!“ Další schůzka, tentokrát již ozbrojená, se uskutečnila 30. 9. 1419 na výšině za Jesenicí Na Křížkách. Toto místo je dodnes zvané U Křížků, nachází se 20 km jižně od Prahy směrem na Benešov, blízko Velkých Popovic.

Na shromáždění káže Václav Koranda, který stojí na lešení vybudovaném narychlo nad doškovou střechou chalupy. Pod ním táboří poutníci z Plzně, které přivedl. Vidíme je při přijímání u dlouhého stolu pod borovicemi. Začínají také přijímat z kalicha, který se později stal symbolem náboženské opozice. Někteří bratři napájejí koně, jiní perou prádlo, připravují jídlo a vyhlížejí průvod přicházející z Prahy. Celá krajina je ponořena do zlověstného šera, jen záblesk světla dopadá na poutníky a symbolicky tak hlásá úsvit nové éry.

Ani na tomto obraze nechybí symbolika: suchý strom s bílým praporem je znakem války a smrti, zelená borovice a červený prapor značí život. Temná obloha proťatá bleskem, to jsou změny, které právě nastaly: Václav IV. nedávno zemřel, došlo k první pražské defenestraci a Jan Žižka formuje první vojenské oddíly. Celý obraz je pojat jako výzva a volání do zbraně, do boje za pravdu, pro kterou mistr Jan Hus položil život.

Text: Vlasta Čiháková-Noshiro, Galerie hlavního města Prahy

Ve 12. století se během křížových výprav usadil na území tehdy ještě slovanského Pruska Řád německých rytířů. Jeho původním úkolem bylo šířit křesťanskou víru, řád ovšem sledoval i své mocenské cíle, a dostával se tak do sporů se svými sousedy. Roku 1409 vypukla mezi Pruskem a Litvou válka. Spojencem Litvy se stalo Polsko, obě země totiž spojovaly i rodinné vazby. K rozhodující bitvě došlo u Grunwaldu 15. července 1410. Na pomoc Polákům a Litevcům přitáhly i žoldnéřské sbory z Čech a Moravy. Vedl je moravský rytíř Jan Sokol z Lamberka a pravděpodobně mezi nimi byl i Jan Žižka z Trocnova.

Obraz představuje místo krvavé bitvy za rozbřesku druhého dne. Řád německých rytířů byl poražen a polský král Vladislav II. Jagellonský se v doprovodu družiny přišel podívat na své vítězství.

Pod pahorkem leží s křížem na prsou padlý velmistr Řádu německých rytířů Ulrich von Jungingen. Mimo množství pobitých nepřátel vidí král i nesmírné oběti, které museli přinést jeho bojovníci. Zdrcený zbytečnou smrtí si v bolesti zakrývá tvář.

V pozadí pravoslavný patriarcha žehná všem padlým, hlavně Smolencům, kteří stáli v prvních řadách. Četné bílé pláště s černými kříži pokrývající bojiště značí, že moc řádu byla zlomena a Polsko a Litva ubránily svou svobodu. Vlevo v křižáckém plášti klečí postava a za ní stojí bojovník v pancíři a široké přilbě. Přímo za ním je Jan Sokol z Lamberka a vlevo vedle něho Jan Žižka z Trocnova se sklopcem přes pravé oko.

Pro Muchu je typické, že i toto velké vítězství Slovanů nezařazuje do Slovanské epopeje jako oslavu vítězné bitvy, ale jako příklad odsuzující násilí a sloužící jako výzva k mírovému soužití národů.

Text: Vlasta Čiháková-Noshiro, Galerie hlavního města Prahy

Jednou ze slavných kapitol historie husitského období byla bitva o Prahu mezi vojsky vedenými Janem Žižkou z Trocnova a vojsky římského císaře Zikmunda, který po smrti krále Václava IV. (Zikmund byl jeho mladším bratrem) vznesl nárok na český trůn. Velké císařovo vojsko, složené z žoldáků celé Evropy, oblehlo Prahu. Žižka, který přitáhl od Tábora Pražanům na pomoc, si jako zkušený vojevůdce uvědomil důležitost hory Vítkov pro obranu města. Zčásti se opevnil, ale protože jeho vojsko bylo nepoměrně slabší, mohl na místě zanechat jen malou posádku.

Všechny přístupy k Praze, kromě silnice vedoucí z Poříčské brány pod horou Vítkov na Tábor, obsadil Zikmund. Aby zajistil spojení Prahy s okolím, dal Žižka na Vítkově postavit dva obranné dřevěné sruby chráněné malým příkopem a obehnané zdí. Toto klíčové místo hájil sám s dvaceti šesti muži, dvěma ženami a jednou dívkou.

Zikmundova vojska zahájila útok na Prahu v neděli 14. července 1420. Vítkov měla dobýt jízda z Míšně a Durynska. Mocným náporem se dostala až ke srubům, kde se však setkala s hrdinným odporem obránců. Dlouho zuřil nerovný boj. V této zoufalé situaci Poříčskou branou do zad žoldnéřů vpadli Pražané. Nepřítel se v panice a zmatku dal na útěk dolů po strmých svazích, kde velká část jízdy zahynula.

Obraz zachycuje výjev, kdy Žižka po vítězství sestoupil se svými bojovníky z Vítkova. U polního oltáře drží táborský kněz hostii, v hluboké pokoře zde leží ostatní kněží a společně děkují Bohu, že jim dopřál vítězství. Za oltářem na proutěném koši sedí muž a modlitby doprovází hrou na polní varhany. Vlevo u cesty si mladý bojovník obvazuje rány a táborská žena kojí dítě – symbol nového pokolení. V pozadí vlevo je vidět Poříčskou bránu s městskými hradbami, výrazně osvětlenou slunečními paprsky. Vpravo se rýsuje Vítkov, Žižka v červeném plášti stojí v hlubokém zamyšlení a děkuje Bohu za toto zázračné vítězství. Před ním na zemi leží ukořistěné zbraně a výstroj.

Text: Vlasta Čiháková-Noshiro, Galerie hlavního města Prahy

Petr Chelčický patřil k významným náboženským myslitelům 15. století. Žil ve vsi Chelčice u Vodňan a stál mimo hlavní husitské proudy. Znal se osobně s vůdčími postavami husitského hnutí, zejména s Janem Husem, a jeho náboženské zásady také počítaly se základní rovností všech křesťanů. Podle Chelčického musí lidé v podmínkách světského soužití snášet zlo ve prospěch posmrtného života. Tím se odlišoval od husitů, kteří svoji i Boží pravdu obhajovali zbraněmi.

Obraz představuje událost z podzimu roku 1420, kdy se vítězná husitská vojska vracela od Prahy do jižních Čech. V té době mocný feudál Oldřich z Rožmberka, od své porážky u Tábora nesmiřitelný nepřítel husitů, přepadl se svými žoldnéři město Vodňany. Příznivce reformního hnutí vyvraždil či vyhnal, pobořil hradby města a ustanovil protihusitskou konšelskou správu. Zpráva o tomto činu se rychle donesla husitskému vojsku, které z ležení u Písku vtrhlo do Vodňan, aby potrestalo spáchanou křivdu.

V pozadí stoupá kouř z vydrancovaného a hořícího města. Obyvatelé prchají k rybníku blízko vsi Chelčice, na jeho břeh pokládají své mrtvé a raněné. Beznaděj, strach a úzkost lze vyčíst z mnohých tváří – vlevo pláče děvčátko, které z celé domácnosti zachránilo jen nádobí v košíku a ptáčka v kleci, vedle mladá žena běduje nad smrtí svých drahých. Ale pohled na zpustošený domov vzbuzuje v srdcích obyvatel i jiné pocity. Touha po pomstě přehlušuje vše ostatní. V tuto chvíli mezi ně přichází Petr Chelčický se svojí velkou vírou v moc lásky, snášenlivosti a odpuštění. Zadržuje hrozící pěst muže a říká mu: „Ne, nesmíš oplácet zlo zlem, neboť to se pak násobí a konce mu není. Nechte zlo, ať samo sebou zanikne.“

Petr Chelčický ve svých traktátech odsuzuje vše, co odporuje křesťanské lásce, víře a naději, odsuzuje násilí v jakékoli podobě. Dožil se ještě konkrétního naplnění svých ideálů, když v roce 1457 bratr Jan Řehoř založil v Kunvaldu podle jeho učení Jednotu bratrskou.

Text: Vlasta Čiháková-Noshiro, Galerie hlavního města Prahy

Způsob jednání, přímost a zásadovost Jiřího z Poděbrad (1458-1471) – krále obojího lidu, zobrazuje Alfons Mucha v jedné z příhod jeho panování.

Papež Pius II. nevlídně přijal v Římě Jiřího poselství vedené Zdeňkem Kostkou z Postupic a Prokopem z Rabštejna. 3. dubna 1462 se poslové vrací zpět do Prahy a s nimi přijíždí i stálý vyslanec českého království ve Vatikánu Fantinus de Valle. Předkládá papežův požadavek, aby se král Jiří, jeho rodina i celý národ zřekli husitství a také jeho rozhodnutí neuznávat už nadále platnost basilejských kompaktát, které upravovaly vztahy mezi husity a katolickou církví. Král přijímá posly z Říma v Králově dvoře na Starém Městě pražském v době zemského sněmu. Jeho reakce na papežův požadavek je velmi vznětlivá. Vstává ze svého křesla tak prudce, až se křeslo kácí, a odpovídá, že „…neuznávám papeže soudcem nad svědomím svým, své rodiny, ani svého národa“. Papežští poslové stojí, nebyla jim nabídnuta židle, protože i čeští poslové museli v Římě před papežem stát. Zděšení nad ostrou královou odpovědí se zračí v tvářích doprovodu papežského legáta, hrdost v postojích a výrazech českého panstva. Podle pětilisté růže na zádech poznáme pána z Rožmberka, člena královské rady a vladaře jižních Čech. Proti němu sedí arcibiskup Jan Rokycana s křížem na fialovém rouchu. Vpravo v rohu je postava s bláznovskou čepicí, moudrý a vzdělaný člověk, který se zřekl všech výsad, aby mohl králi radit – bratr Paleček, nejslavnější šašek českých dějin. Vlevo od něj je chlapec, který rázně zavřel knihu s nápisem Roma, tím Alfons Mucha symbolizuje konec všech jednání mezi papežem a Jiřím z Poděbrad.

Po ukončení této audience propouští král všechny papežské vyslance. Následujícího dne si předvolává Fantina de Valle a za zradu a špatné zastupování zájmů českého království jej uvrhne do vězení. Papež reaguje tím, že dává Jiřího do klatby, dokonce jej zbaví královské koruny. Když Jiří vyslechl tyto zprávy, prohlásil, že zemře jako český král. Stalo se tak v roce 1471 v jeho 51 letech, v době, kdy byl na vrcholu své diplomatické a politické síly.

Text: Vlasta Čiháková-Noshiro, Galerie hlavního města Prahy

Chorvatský místokrál, Mikuláš Zrinský, pocházel ze starého šlechtického rodu Šubičů Bribirských. Proslul obranou vlasti proti Osmanům a roku 1563 se stal velitelem královského vojska na Dunaji a v Szigetváru.

Roku 1566 Turci s velkým vojskem vtrhli do Uher a počátkem srpna oblehli Szigetvár. Obránci město, zámek i starý hrad urputně hájili. S velkou tureckou přesilou se potýkali marně, ale díky jejich odvaze, a velkým ztrátám nepřátel, bylo turecké tažení na západ na několik let zastaveno.

Obraz zachycuje poslední okamžiky obrany, kdy je již město Turky dobyto. Hoří zámek i starý hrad, kde Zrinský pronáší plamennou řeč ke zbytkům posádky a chystá se s nimi k poslednímu výpadu. Vyčerpaní bojovníci odkládají těžkou výstroj, aby se mohli lépe pohybovat.

V pravé části obrazu je znázorněna prachárna, kterou obránci nechtěli vydat nepříteli. Velitelka žen proto zapaluje louč, kterou později vhodí do věže se střelným prachem. K ní na lešení vystupují ostatní ženy, protože dávají přednost smrti před zajetím a otroctvím.

Temný sloup dýmu rozdělující obraz symbolizuje explozi v pevnosti i vznešenost hrůzné oběti lidských životů v zájmu svobody.

Text: Vlasta Čiháková-Noshiro, Galerie hlavního města Prahy

Jednota bratrská představovala náboženskou obec, která vznikla počátkem druhé poloviny 15. století z odporu proti zkaženosti a zlořádům římské a utrakvistické církve. Pod vlivem humanismu změnila svůj původně strohý náhled na vzdělání a její školy patřily v tomto období v českých zemích k nejlepším.

Mucha nám obrazem představuje své rodiště Ivančice, s městskými hradbami a chrámovou věží v podobě, jakou měly v 16. století. Jednou z nejznámějších bratrských škol byla šlechtická škola práv v Ivančicích. Byla štědře podporována tehdejším pánem na Rosicích a Náměšti nad Oslavou Karlem starším ze Žerotína. Učili na ní význační lidé, mezi nimi i vysoce vzdělaný Přerovan Jan Blahoslav, který přeložil z řečtiny do češtiny Nový zákon. Tento překlad byl označován za perlu české literatury. U bratrského sboru v Ivančicích byla zřízena tiskárna, kde se začala tisknout Bible. Roku 1578 byla tiskárna přenesena do románské tvrze v blízkých Kralicích, díky kterým je tento výtisk Bible nazývaný Biblí kralickou.

Obraz znázorňuje vyučování bratrské školy v přírodě v místě, které se dodnes nazývá Ve Sboru. Vyučování je přerušeno, protože školu navštívil Karel starší ze Žerotína. Sedí vpravo pod přístřeškem a prohlíží si výtisky Bible. Poblíž odpočívá jeho druhá manželka. Víme, že byla po celý svůj život nemocná, což se odráží v její tváři. Na pravém okraji plátna je tiskárna. Vlevo sedícímu slepci čte pro útěchu z Bible mladík, který má podobu Alfonse Muchy. Slunný podzim bohatý svými plody je symbolem úrodného a bohatého času, který přichází po palčivém létu husitských válek. Rorýsi, kroužící kolem věže ivančického kostela, se chystají k odletu a naznačují, že příslušníky Jednoty bratrské brzy čeká daleká cesta. Po bitvě na Bílé hoře (1620) mnoho z nich kvůli své víře opustilo domov a hledalo útočiště v cizině.

Text: Vlasta Čiháková-Noshiro, Galerie hlavního města Prahy

Rodina Komenských přijala své jméno podle vesnice Komni u Uherského Brodu. Martin Komenský působil u svého bratra mlynáře, když se mu 28. března 1592 narodil syn Jan. Místo narození není známo – jako pravděpodobná místa se uvádějí Uherský Brod nebo Nivnice. Brzy se celá rodina odstěhovala do Uherského Brodu, kde patřila k zámožným měšťanům a významným členům Jednoty bratrské. Právě s pomocí Jednoty bratrské se Jan dostal na školu v Přerově. Vysokou školu absolvoval v Herbornu v Heidelbergu. Už jako student začal psát Poklad jazyka českého a připravoval dílo pro mládež Divadlo veškerenstva věcí.

Po návratu do Čech se stal knězem a učitelem přerovské školy, později i rektorem školy ve Fulneku. Po bitvě na Bílé hoře roku 1620 a Staroměstské exekuci v červnu následujícího roku se Komenský dozvěděl o zatykači vydaném na svou osobu. Poslechl varování Karla Staršího ze Žerotína a skrýval se nedaleko Šternberka na panství Žerotínů, ale pak musel prchnout z Moravy do Brandýsa nad Orlicí.

Roku 1628, po vyhlášení Obnoveného zřízení zemského, definitivně odchází do exilu – nejprve do Lešna v Polsku, odtud cestoval do Anglie, Francie, Švédska, Uher a zpět do Lešna. Vestfálský mír, který byl sjednán roku 1648, znamenal pro Habsburky dlouhou nadvládu v českých zemích a pro Komenského doživotní vyhnanství. V té době vznikl jeho Kšaft umírající matky Jednoty bratrské. Přes Lešno se přehnala švédská i polská vojska a město tři dny hořelo. Zde přišel o své rukopisy
k Podkladu jazyka českého. Stáří prožil v Holandsku v Amsterdamu, kde byla vydána polovina
z celého Komenského díla.

V Holandsku chodil na břeh moře vzpomínat na vzdálenou vlast, než jej pokročilé stáří a nemoc připoutaly na křeslo. Gesto beznaděje jeho přítele, žal ženy a ostatních napovídají, že na obraze jsou znázorněny poslední dny jeho života. Sen o návratu domů zhasíná jako plamínek lucerničky na písečném přesypu. Sám ví, že se už svobody své vlasti nedočká.

V dálce se rýsuje silueta Naardenu, kde je Komenský pochován. Zemřel 15. listopadu 1670.

Text: Vlasta Čiháková-Noshiro, Galerie hlavního města Prahy

Mont Athos je nejvýchodnější a největší ze tří výběžků poloostrova Chalkidiky v Egejském moři s pohořím Athos dlouhým 47 km a s vrcholem Athos vysokým 2033 m. Na Athosu se nachází pravoslavná „mnišská republika“ a 20 monastýrů (pravoslavných klášterů). V současnosti zde žije asi 2000 mnichů a stále sem podle dávné tradice nemají přístup ženy. Pro pravoslavné křesťany má Athos jedinečný význam jako jedno z duchovních center pravoslaví.

Podle pověsti je zde pochována Bohorodička, která zde našla úkryt v dobách pronásledování apoštolů. Na její památku platí na Mont Athosu zákon, že na celý poloostrov nesmí vstoupit žádná žena, nesmí tu být trpěno ani žádné zvíře ženského pohlaví. Toto ustanovil výnosem z roku 1045 byzantský císař Konstantin IX.

Již císař Theodosios Veliký zde ve 4. století nechal vystavět první chrám Bohorodice, v 5. století došlo k postavení prvního kláštera a roku 885 byl Athos prohlášen byzantským císařem Basilem I. za sídlo mnichů a poustevníků. V 11. století už stála většina z 20 monastýrů, stejně jako kelií (cel) a pousteven. Byzantská říše monastýry významným způsobem podporovala, takže až do 15. století byl Athos pravoslavným kulturním a náboženským centrem. Po dobytí Byzantské říše se situace zhoršila a monastýry přežívaly jen díky sponzorství křesťanských panovníků z podunajských zemí. Roku 1794 je založena Athoská škola, kláštery se rozrůstají, přicházejí noví mniši a Athos zažívá svůj zlatý věk. Další obrodu zažil Athos v roce 1826, kdy se vracejí mniši, kteří utekli před Turky.
V 19. století proudí na Athos velké množství ruských mnichů. Dne 5. listopadu 1912 byla v malém přístavním městě vztyčena řecká vlajka a roku 1924 uznává Řecko právní svrchovanost athoského území.

Obraz zachycuje vnitřek jednoho z athoských chrámů, kde se v apsidě nachází mozaikový obraz Bohorodice. Sluneční paprsky zprava vnikají do chrámu osvětleného také množstvím svící. Před ikonostasem stojí kněží a podávají poutníkům k políbení ostatky svatých. V záři světel se vznášejí cherubíni nesoucí modely čtyř dalších pravoslavných klášterů: Chiliandar je srbský, Pantělejmon ruský, Zoograf a Vatoped bulharské. Za cherubíny vidíme podobizny čtyř igumenů – představených zmíněných klášterů. V popředí stojí mladík, který podpírá slepého starce – mladík je opět Muchovým autoportrétem.

Text: Vlasta Čiháková-Noshiro, Galerie hlavního města Prahy

Zaostalé carské Rusko se zemím západní Evropy začalo politicky a hospodářsky přibližovat až v 19. století. Vládu oslabila porážka v Krymské válce (1853–1856) a selské bouře, takže nakonec byla nucena určité reformy provést. Selská reforma položila základ průmyslového rozvoje země. Bez svobodné práce by nebyl možný další pokrok a nevolnictví, ve kterém žilo 47 milionů obyvatel, se již nedalo udržet.

Dne 19. února 1861, v šestém roce vlády cara Alexandra II., byl přijat carský příkaz rušící nevolnictví.

Obraz zachycuje studené březnové dopoledne na Rudém náměstí v Moskvě před chrámem Vasila Blaženého. V pozadí po stranách se tyčí kremelské věže. Vpravo od chrámu – postaveného
v 16. století prvním ruským carem Ivanem Hrozným, je kulatá tribuna, z níž byl 5. března 1861 carský příkaz rušící nevolnictví vyhlášen. Po vyhlášení z ní odcházejí oficiální osobnosti. Na náměstí zůstává vesnický a městský lid, a jak je zřejmé z výrazu tváří, získanou svobodu chápe každý pro svém. Někteří se radují nad novými možnostmi, jiní nevědí, co si počít.

Nad věžemi chrámu Vasila Blaženého se hustou mlhou pozvolna prodírají první paprsky slunce symbolizující úsvit a svobodu. Alfons Mucha tento obraz maloval v letech 1914–1915, po návratu ze své studijní cesty do Ruska, kterou podnikl v roce 1913. Svůj původní záměr – namalovat Zrušení nevolnictví na Rusi jako slavnou historickou událost, změnil, neboť poznal útlak prostých ruských lidí a jejich skutečnou životní úroveň.

Text: Vlasta Čiháková-Noshiro, Galerie hlavního města Prahy